Story of my life

17. 01. 2015 | † 17. 12. 2015 | kód autora: ENP

Storomlif

Christina Perri - Human 

----------------------------------------------------------------------------------------

Odkaz na 1. část - klik. 

Odkaz na 2. část - klik.

" Vem si pás Rosie..." řekl to tak starostlivě a krásně, že jsem si příla, aby měl ve slovníku jen moje jeméno.

"Rozkaz šéfe. Jo a mimochodem." otočila jsem se na něj a pokusila se o milý úsměv " Děkuju ti..." úsměv mi oplatil a otočil s klíčkem v zapalován...

....

------------------------------------------

Když Dennisovo auto zastavilo před mým domem. Odpoutala jsem se a naposledy se na něj usmála. 

" Ještě jednou vážně moc děkuju. Vlastně si mi zachránil život. Kdyby si nepřišel, ležela bych tam ještě teď. " usmál se a na chviličku odvrátil pohled 

" Hlavně neděkuj ano? Udělal bych to klidně znova. Už jen kvůli tomu tvýmu úsměvu." cítila jsem, jak mi červenají tváře a tak jsem se na chvíli podívala na své nohy

" I tak děkuju. Tak zase někdy. " vystoupila jsem z auta a kráčela ke dveřím

" Počkej! " zakřičel Dennis

" Jo? " otočila jsem se a pokusila se o méně nervózní úsměv

" Nechtěla by si zítra zajít třeba do kina nebo jen tak někam pokecat? Myslím mimo školu nebo tak něco. " podrbal se vzadu na krku, takže jsem usoudila, že je taky nervozní

" Už teď sis ve škole značně zhoršil pověst a to si tam byl první den! Neměl bys se mnou chodit někam, kde tě se mnou můžou vidět. Bude to potom ještě horší. "

" Proč? Tohle je svobodná země, můžu se bavit s kým chci a chodit s ním kam chci. " 

" Protože kdokoliv se baví se mou se automaticky řadí na stupínek odpadlíků a největších lůzrů na škole. " 

" Tak to ti nevěřím. Zahoď tohle za hlavu a nic si z řečí ostatních nedělej, jo? Zítra tě vyzvednu. V 5. A nechci slyšet ne. Měj se krásně. Ahoj. " odsekal každou větu a nastartoval auto. Letmo jsem mu mávla a otočila se zpátky ke dveřím. Otočila klíčem v zámku a zase uslyšela ten řev. 

" Kde se sakra couráš celej den? Víš kolik je hodin? Nejseš schopná vzít ten debilní mobil a napsat debilní esemesku? Na co ten mobil máš když je ti k ničemu? Co kdyby tě někdo zabil? Seš opravdu tak nemožná nebo úplně blbá? Volali mi ze školy. Zase si ráno přišla pozdě? Nejseš schopná ani dojít na tu zastávku, kterou máš minutu od baráku v čas? Bože po kom ty seš tak blbá. " je to tu zas. Jako každej den. Tenhle chlap nikdy neměl mít děti. A proto má asi mě. Na někoho na tomhle světě řvát musí ne? 

" Ahoj, tati. Moc ráda tě vidím a jo žiju a tý rány na havě si nevšímej, přežiju to. Pro tebe asi blbá zpráva, ale budu ok. " řekla jsem si potichu a pověsila bundu na věšák 

" Říkala si něco? " 

" Vůbec nic. " odsekla jsem a zalezla do svého pokoje. 

--------------------------------- o 14 dní později -------------------

Další dny ve škole byly skoro stejné jako ty předchozí. Vyjímečně jsem stihla autobus a nemusela ho dobíhat. Přišla jsem do školy , kde si mě nikdo nevšímal a šla na rvní hodin...


.... Pan Beeman, byl určitě moc potěšen, že mě zase vidí, protože jsem poslední dobou jeho hodiny fyziky dost často vynechávala. Když bylo asi deset minut po zvonění dveře se zprutka rozrazily a v nich stál promočený Dennis. Venku zrovna začalo pršet, tak asi proto. Na katedru položil kousek promočeného papíru a očima pátral po volné lavici. Pro jeho smůlu nebylo nikde jinde volno. Jenom vedle mě. Pomalu kráčel uličkou a na pár lidí ve třídě kývl hlavou. Svůj batoh hodil vedle stolu a unaveně se zhroutil na židli. 

" Ahoj. Rosie. " utrousil ke mě a přidal úsměv

" No nazdar. Do nového dne vstup promočenej jako slepice. " musela jsem se usmát připohledu na to, jak mu z vlasů stéká voda do očí. 

" Ty se mi směješ? " nakrčil nos i obočí a snažil se o vážnou tvář.

" Oooo ne! To bych si nedovolila! " položila jsem si dotčeně ruku na hruď a taky se snažila o vážný výraz. Potom jsme vybuchla smíchy a on zatřásl hlavou, takže všechna voda z nich dopadla na mě. 

" No já si myslim! " oba sme se otočili k tabuli a snažili se poslouchat výklad pana Beemana. 

--------------------

" Takže doma taky žádnej med? "

" Přesně tak. Táhne se to se mnou úplně ve všem. Prostě mám smůlu na lidi. Na školu. Na dům a místo bydlení. Je to někdy k pláči hodné, ale asi už mě ty probrečený noci omrzeli. " zahnuli jsme s Dennisem do části chodby, která vedla k jídelně a já jsem těsně před jídelnou uhnula do dveří, které vedly do šaten.

" Ty nechodíš na obědy? " zeptal se udiveně

" Chodím. "

" Tak proč jdeš do šatny? "

" Chodím tam až trošku dýl, když se vylidní. Lidi mě tam neradi vidí a navíc, když jdu později, můžu si vybrat stůl úplně v rohu, kde jsem tak trochu neviditelná.  " Dennis se začal smát a opřel se loktem o futra dveří.

" Co je tu k smíchu? "

" To, jak si myslíš, že utéct od problémů všechno vyřeší. "

" A do teď mi to funguje. Moje problémy to řeší dokonale. " otevřela jsem svou skřínku a hodila do ní učebnice. Potom jsem jí zase zabouchala a opřela se o ní stejným způsobem jako on o futra.

" Tak pojď! "

" Ne! " odpíchnul se ode dveří, vzal mě za ruku a doslova táhl k létacím dveřím do jídelny.

" Budu tě držet za ruku. Budu za tebou stát ve frontě. Dojdu s tebou ke stolu. Sednu si s tebou ke stolu. Budu s tebou obědvat a sledovat jak roztomile se ti chvějí uši, když žvýkáš každé sousto a potom odnesu tvůj tác, znovu tě chytnu za ruku a odvedu si tě pryč z jídelny. Potom tě odvezu domů a ty mi dáš pusu na tvář a potom...... " na ústa jsem mu položila ukazováček a uvědomila jsem si, jak strašně blízko u něj stojím a že mě pořád drží za ruku. A jak nádherně modré má oči. A rozcuchané vlasy. Byl dokonalý.

" Je zajímavý jak to všechno začíná obědem. " řekla jsem, spustila prst z jeho úst a otočila se ke dveřím. Potom udělal malý krok přede mě, abych do jídelny vešla až po něm a všechno od té chvíle, bylo perfektní.

Udělal všechno přesně tak, jak řekl. Celou velkou přestávku s ním jsem se smála, jako ještě nikdy s nikým. Během jídla mě pořád pozoroval a když se naše pohledy střetli smál se na mě. Když jsem řekla nějakou narážku na něj nebo na věci, které dělá, hodil po mě kuličku hroznového vína, které měl v misce společně s jahodami a mandarinkami. Když jsem odstrčila talíř, kde zbylo pár brambor, protože už jsem vážně nemohla, přisunul mi ho zpátky a rozkázal mi, ať je sním. Když na pět minut nebylo o čem mluvit, podívala jsem se ke stolu, kde seděl David společně s kupou roztleskávaček a fotbalistů. Všichni nás kradmo sledovali a vrhali vražedné pohledy. Dennis si všiml mé změny výrazu ve tváři, obešel stůl a sedl si vedle mě z té strany, aby mi zakryl pohled na ně.

Povídal si se mnou tak dlouho, dokud naše talíře nebyly prázdné. Dal naše tácy na sebe, vzal je do jedné ruky a tou druhou chytl tu mojí. Pomalu jsem se zvedla a s úsměvem s ním šla jídelnou. Poprvé za celý můj středoškolský život mi bylo jedno, že se na mě všichni dívají jako na největšího lůzra, protože já jsem se cítila skvěle. Vedle něj, bylo všechno prostě lepší. Kráčel vedle mě a bylo mu jedno, co o mě lidi říkají, a že jsem prostě maličko jiná, než ostatní holky. Bylo mu jedno, že se nezajímám o oblečení nebo vlasy a že nemám kamarády a že si o mě lidi ze školy myslí strašné věci. Protože on jediný z celé školy, mě poznal takovou jaká jsem doopravdy. Už od našeho prvního setkání ve mě neviděl "tu holku co jí lidi nesnáší, protože je prostě divná" Ale " tu holku, kterou lidi nesnáší, protože je vyjímečná. "

---------------------------------

Potom mě měl odvézt domů, ale neudělal to. Jeli jsme na pláž, on vytáhl z kufru auta deku a vybral dokonalé místo, kde budeme moct být úplně sami. Slunce pálilo a vůbec nebylo znát, že celé ráno propršelo. Písek byl příjemně teplý, když jsem do něj zabořila prsty. Posadili jsem se vedle sebe a jen tak sledovali moře a slunce, které mělo každou chvíli zapadat.

" Děkuju ti za dnešek. Po dlouhý době mi bylo strašně dobře. Díky tobě sem za celou dobu, co chodím na střední zažila úžasnej den. Nikdo mi nenadával, nemlátil a ani se mi nesmál. Teda aspoň sem to neviděla. " Smála jsem se při vzpomínkách na prožitý den, ale nedívala jsem se mu do očí.

" Nikdy bych už nedovolil, aby tě někdo uhodil nebo ti jakkoliv ubližoval. Mrzí mě, že sem tam tenkrát nebyl dřív. Nikdy by tě neuhodil, kdybych už od první chvíle, co sem tě uviděl zůstal s tebou. " teď už jsem se na něj podívala. Měl sklopené oči a hrál si s klíčky od auta. Zvedla jsem ukazováčkem jeho hlavu a donutila ho se na mě podívat.

" Tenkrát si nemohl vědět, co všechno se mi děje. "

" Ale já to věděl. Když sme se poprvé potkali a já ve tvých očích zahlédl slzy. Říkal jsem si, tahle holka nebrečí kvůli tomu, že jí vítr rozfoukal vlasy. V těch slzách sem viděl tolik bolesti. Celý ten den jsem tě míjel na chodbě a ty si chodila se sluchátky v uších a se skloněnou hlavou. Lidi si tě nevšímali a ty ses s nikým nebavila. Věděl sem to. Že ti ubližují a že už tě to nebaví. Že prostě čekáš na den, kdy od tohodle všeho budeš moct utéct. A potom sem tě zahlédl v tom hloučku lidí a toho kluka, kterej napřahoval ruku. nevěděl jsem, že by byl schopnej tě uhodit. A potom to udělal. Začal sem k tobě utíkat a dřív než ti stihnul vrazit druhou, zarazil sem ho. A dát už to znáš. " během těch čtrnácti dní, co se se známe a bavíme se spolu mi neřekl, jak to tenkrát bylo. A teď mě to trochu překvapilo. Do očí se mi hrnuly slzy.

" Víš co je na tom nejlepší? " zeptala jsem se.

" Co? "

" Že kdyby mě tenkrát nepraštil a já byla na škole oblíbená. Nic z toho, co se mezi námi děje teď, by se nedělo. "

" Ale jo, dělo. Protože i kdyby tě tenkrát neuhodil a byla by si oblíbená. Zamiloval bych se do tebe stejně. Akorát jiným způsobem a jinou shodou náhod. " Bože on to řekl. Zamiloval se. Do. Mě. Chtělo se mi brečet, vřískat a skákat radostí. Ale nic z toho jsem neudělala, protože mě políbil. Naklonil hlavu na stranu a zlehka začal mapovat mé rty těmi svými. Přetékala jsem štěstím. Cítila jsem něco, co ještě nikdy. Jako by se někde ve tmě rozsvítilo světlo. A to světlo byl on. A zářil tak strašně moc, že sem v tu chvíli věřila, že už nikdy nevyhasne.

Smutek vlastně neexistuje. Tak jako neexistuje tma ani chlad. Protože tma je pouze nedostatek světla a chlad je jen nedostatek tepla. Stejně tak, jako smutek a neštěstí jsou v životě pouze nedostatek radosti a štěstí. Někdo čeká na dostatek štěstí celý život. Někdo se s ním narodí. A potom jsou tu lidi jako já. Ani ho nevidí a přitom vedle nich každý den chodí na oběd.

:'( crying

Be a warrior ��

TheEnd.

 

Děkuju moc za Vaši pozornost a trpělivost! Já jen doufám, že se Vám poslední část líbila. Za pravopisné chyby se předem omlouvám :)

Peťulák :3

 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.